Kolem šesté večer jsme přijeli do New Renato Community (NRC). Je to nezisková organizace, která vzdělává a stará se o lidi v širokém okolí. A také je to cíl naší cesty, naše útočiště tady v Zambii a vlastně i důvod, kvůli kterému jsme sem přijeli. Navštívit je a během našeho pobytu zjistit, jak nejlépe a nejúčinněji jim v jejich práci pomoct.
Slunce zapadlo před chvílí, ale je ještě světlo. Jsme uprostřed ničeho, pár kilometrů od cesty (té asfaltové). Vlastně něco tu je. Železnice. Ale zas taková výhra to není, není moc využívaná. I proto místní dostali železniční budovy, co tu zbyly z dob kolonialismu Anglie, od vlády pro potřeby komunity. U jedné takové budovy jsme zastavili, lépe řečeno se přikodrcali skrze výmoly. Čekala tu na nás skupina černoušků a nějací dospělí. Tak 10-12 lidí a zpívali a mávali nám na uvítanou. Vynosili jsme věci a zaplatili taxikáři 600.000. Trochu drahá cesta, ale s tolika věcmi co s sebou taháme to byla nejjednodušší a nejlepší varianta.
Lidé zpívají opravdu krásně. Ačkoli už se setmělo, ještě se jim nechce domů. A nás zase baví je poslouchat. Když skončili, přemístili jsme se dovnitř, kde jsme za šera lampy na baterky a posléze i mé čelovky probírali lámanou angličtinou (moc jim nešlo rozumět), kdy budeme zítra jíst a kde je záchod a tak. V osm večer jsme zasedli ke slavnostní večeři. Kuře, špagety, nshima a to zelené, co jsme měli už v Lusace. Prý se to jmenuje ripe. Každý si dal podle své chuti. U večeře nás bylo asi deset. Já s Monikou jsme dostali po evropsku příbory, ostatní jedli rukama. Které si předtím samozřejmě pečlivě umyli.
Tma je venku hustá. Cesta na záchod ven se může proměnit v noční dobrodružství. Jako za starých časů na skautských táborech. A jelikož si nemají čím večer svítit (o elektřině si můžou nechat jen zdát, nemají ji čím zaplatit), tak chodí brzo spát. A také brzo, s východem slunce, vstávají. I my jsme za sporého svitu čelovky ulehli už před desátou. Jaký nezvyk. Jsem odvážný. Oproti Monice nepoužívám moskytiéru. Ale zas takové hrdinství to není. I když mě už večer něco štíplo, žádné komáry či jinou havět nevidím a v poklidu usínám.
Lidé zpívají opravdu krásně. Ačkoli už se setmělo, ještě se jim nechce domů. A nás zase baví je poslouchat. Když skončili, přemístili jsme se dovnitř, kde jsme za šera lampy na baterky a posléze i mé čelovky probírali lámanou angličtinou (moc jim nešlo rozumět), kdy budeme zítra jíst a kde je záchod a tak. V osm večer jsme zasedli ke slavnostní večeři. Kuře, špagety, nshima a to zelené, co jsme měli už v Lusace. Prý se to jmenuje ripe. Každý si dal podle své chuti. U večeře nás bylo asi deset. Já s Monikou jsme dostali po evropsku příbory, ostatní jedli rukama. Které si předtím samozřejmě pečlivě umyli.
Tma je venku hustá. Cesta na záchod ven se může proměnit v noční dobrodružství. Jako za starých časů na skautských táborech. A jelikož si nemají čím večer svítit (o elektřině si můžou nechat jen zdát, nemají ji čím zaplatit), tak chodí brzo spát. A také brzo, s východem slunce, vstávají. I my jsme za sporého svitu čelovky ulehli už před desátou. Jaký nezvyk. Jsem odvážný. Oproti Monice nepoužívám moskytiéru. Ale zas takové hrdinství to není. I když mě už večer něco štíplo, žádné komáry či jinou havět nevidím a v poklidu usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat