OPOUŠTÍME MĚSTO

Ráno vstáváme po sedmé. Hluk a jásot neustává, spíše sílí. Hlavní je, že vyhlášení voleb nám přineslo jedno a to relativní bezpečí. Joseph nás chce vzít na autobusák taxíkem. Přemlouvám ho, abychom se prošli. To jsem nečekal, že to nebude zas taková sranda. Jdeme po prašné zemi, kterou tady nazývají chodníkem. Každého, koho potkáme, zdravíme zdviženou rukou se zaťatou pěstí a případně zvoláním "pamaka!", což se dá do angličtiny přeložit jako "on power". Takto jsme zdravili nejenom kolemjdoucí, ale také auta, která nás míjela. Dávali jsme tímto najevo, že jsme na jejich straně. Ignorovat toto gesto, nechcu ani domýšlet, co by se nám mohlo stát. Odměnou nám za to byl (v rámci možností) bezproblémový průchod městem a radost na tvářích ostatních lidí. O to více byli nadšeni, že i "muzungu" (běloch) sdílí s nimi jejich radost.

Ale abych pravdu řekl, volby mě až zas tak nezajímaly, radost jsem měl hlavně, že můžeme vypadnout pryč. Hlavně, aby se nám nic nestalo. Když je dav plný takové euforie, je schopný čehokoli. A to beztrestně, vojáky či policisty bychom hledali marně. Důkazem může být i to, že včera zemřelo při nepokojích minimálně pět lidí. I proto při průchodu městem radši volíme cestu oklikou, ale zato klidnějšími oblastmi. Když jsme konečně dorazili na plácek s autobusy, měli jsme vyhráno. Našli jsme bus do Ndoly, nasedli a počkali až se naplnil, vyslechli modlitbu za nového prezidenta a vyjeli jsme. Jednodenní zpoždění, ale zážitek na celý život.