VIP TOILETS

Záchody jsou kapitolou samy pro sebe. Samozřejmě, že tu není žádná voda na splachování ba ani žádná záchodová mísa. Pouze suchý záchod, což znamená díra v zemi. Taková díra je pak obehnána zástěnou ze slámy, ty luxusnější záchody, jako byl ten náš, jsou vyzděné, mají stříšku a zakrývací díru. Musím ale říct, že jsme si zvykli rychle, co nám také zbývalo, že. Horší to bylo v noci, kdy toho nebylo moc vidět ani s čelovkou. Jednou dokonce po odkrytí díry z ní vyletěl netopýr a pod stříškou toalety měl hnízdo nějaký divně vypadající neznámý druh hmyzu, což též moc klidu nepřidalo.

 

ŠKOLKA

A dnes došlo konečně i na návštěvu „Nursery School“. Naneštěstí jsme tam přišli odpoledne, kdy tam drobotina už nebyla, ale probíhala tam normální školní výuka 4. a 6. třídy. Prostory jsou obdobné jako u školy, ale mnohem horší. Z nedostatku peněz nebylo všechno dokončeno jak mělo. Místo betonové podlahy se děti učí na udusané hliněné, chybí okenní i dveřní výplně. Lavice jsou polorozpadlé. A tak by se dalo pokračovat dále. Důležité ale je, že i přes to funguje a že zabezpečuje alespoň nějaké vzdělání.

POZDRAV

Ještě jsem nepopsal, jak se tady lidé zdraví. Tradiční oslovení v jazyku bemba je „munishani“ [munyšány] a znamená to něco ve smyslu „Jak se vede?“. Odpovídá se „wino“, což je dobře. Často se doplňuje podáním ruky (podobně jako u nás v táborovém centru na Arše :-) ), to znamená nedříve normální podání, pak se palce zaklíní o sebe a obě ruce se zvednou a sevřou pravý úhel a pak zase zpět. Nebo se ještě objímá nejdřív z jedné strany a pak z druhé. To je mnohem srdečnější pozdrav nebo rozloučení.

BOTANICKÁ PROCHÁZKA

Joseph mluvil krom projektu edukačního centra („High school“ + „Training center“) také o projektu farmy, kde by mohli pracovat místní lidé a hlavně by mohla být propojena se střední školou, která by farmě zajišťovala odbyt vypěstovaných plodin.

Proto jsme si udělali takovou malou procházku po okolí a Joseph nám ukazoval různé rostliny, které tu volně rostou a jaký přináší užitek. Vzali jsme od každého list, napsali jméno do sešitu a vyfotili. Snad se nám z toho podaří udělat takový místní herbář. Moc zajímavá je třeba rostlinka, jejíž oloupaný kořen se používá jako kartáček na čištění zubů. Ostatní stromy jsou využívány většinou pro své ovoce.

DO LOMU

Při západu slunce nás Bornface vzal ke skalám, kde zadarmo berou drcený kámen na výrobu betonových tvárnic. Stačí jim k tomu přidat vodu a koupený cement. Vyjde to o dost levněji, než kdyby tvárnice kupovali. Takhle je vyrábí přímo na místě stavby. Z těchto bloků je postaven již stávající kostel a bude z nich i kostel budoucí a hlavně též střední škola, kterou chtějí vybudovat.

V lomu vzdáleném přes 3 km bereme vzorek půdy a zase co nejdříve míříme zpět, abychom se zbavili otravných mušek, které na nás vlétly po západu slunce. Vracíme se za šera, samozřejmostí je zdravení se s místními lidmi a hlavně dětmi, které nás vždy kousek naší cesty doprovází.

MEZI ŠKOLNÍ LAVICE

Konečně nadešel pravý čas obejít místní školy. Volby už nejsou, nikam nejedeme a je první pracovní den týdne - pondělí. Doprovod nám dělá Nelson. Kolem školy, kterou tvoří dvě třídy a jeden kabinet, se poflakují děti, které zrovna nemají vyučování.

Navštěvujeme nejdříve ředitelku. Nelson předává školní potřeby, které jsme jim přivezli. Poté jdeme na hodinu historie a ve vedlejší třídě hodinu matematiky. Prostředky a pomůcky jsou velmi omezené, tabule, křída, sem tam nějaký obrázek na zdi a polorozpadající se lavice. Ve třídě sedí asi dvacet dětí. Normálně prý bývá více. Navíc povinná školní docházka byla před lety zrušena, aby děti mohly být doma, když to mnohdy složitá rodinná situace vyžaduje. Děti nosí v této škole uniformy, i když je tu dříve nenosívaly. Ale ostatní děti se jim posmívaly, do jaké že to školy chodí, že nevyžaduje uniformy. Od té doby jsou dobrovolné a většina děti, co si je můžou dovolit, je má. Na státních školách jsou dokonce ještě stále povinné z dob anglické kolonizace.

Ke škole je potřeba přistavět ještě jedna třída. Prozatím výuka poslední třídy probíhá venku pod velikým stromem na dřevěných bidýlkách, kde sedí žáci a učí se. Proto je poblíž školy jáma, ze které berou hlínu a vyrábí z ní cihly. Nejdříve je usuší a pak z postaví pyramidu, pod kterou pořádně zatopí a cihly se vypálí. Kvalita se nedá srovnávat, ale důležité je, že si je mohou vyrobit sami. Rodiče dětí si mohou vybrat, buď pomohou se stavbou další části školy nebo zaplatí školné, ze kterého škola najme pracovníky.

Škola má na místní poměry vysokou úroveň. V Zambii se dělí se na levely - první je škola pod stromem, druhý, že mají budovu, třetí level je škola se záchodem a studnou a čtvrtý nejvyšší je, že mají přiděleného od vlády vystudovaného učitele. Tahle škola splňuje nejvyšší level, což je u nás ale stále v podstatě minimum. Jak už vyplývá z levelu této školy, je u ní pumpa na vodu, kterou si sem chodí brát lidé z okolí. Další nejbližší studna je dva a pět kilometrů daleko. O nějakém vodovodu si můžou nechat jen zdát. Právě z této studny vozí vodu i Justin, "naštěstí jen" nějakých 500 metrů a potom ji pijeme převařenou jako čaj nebo kafe. Když nám došly některý den zásoby balené pitné vody, tak to byl náš jediný přísun tekutin. Nejbližší obchod je mnoho, mnoho kilometrů vzdálen, sám ani nevím, jak moc.

Odpoledne jdeme do školy znovu, abychom dali některým místním malým dětem za úkol nakreslit obrázky, které povezeme k nám domů, do ČR. Evidentně je kreslení velmi baví a jsou velmi kreativní. Většina stíhá i více obrázků. Po hodině už máme materiálů dost, tak se loučíme se třídou i s učiteli.

SVATBA

Aniž bychom se zastavili na oběd, Joseph nás vede na místní svatbu. Tak to by mě nikdy nenapadlo, že bychom se mohli něčeho takového účastnit. Aspoň můžu srovnávat, před 14 dny se mi vdávala sestra.

Vše se odehrává mezi několika chatrčemi v místě bydliště nevěsty. Na jedné straně prašné cesty jsou všichni příbuzní a hosté nevěsty a na druhé stran ženicha. Je tu překvapivě strašně moc lidí. Každý kdo bydlí v okolí pěti kilometrů i dál tu nesmí chybět. Odhadem víc jak 300 lidí. Všichni se prochází po okolí, povídají si a čekají na začátek. Vše je skromně zařízeno. Lidé včetně dětí popíjejí podomácku uvařené pivo kalně hnědé barvy, ovšem takřka bez alkoholu. Ale napít jsem se neodvážil. Pro samotný obřad je zde vystavěn slaměný přístřešek, do kterého se vejdou ovšem jen ti nejbližší.

Procházíme se mezi lidmi a zdravíme se se spoustou známých i neznámých lidí. Také navštěvujeme nevěstu a ženicha ukryté v jedné z chýší a pořizujeme pro ně jejich společné foto. Nevěsta je před obřadem asi trochu nervózní. Pak si hrajeme venku s dětmi. Jsou velmi fotogeničtí. Obřad měl začít ve dvě hodiny, přitom jsou už skoro tři a nic nenaznačuje, že by se začalo. Proto už déle bohužel nečekáme a vyhladovělí odcházíme na pozdní oběd.

BOHOSLUŽBA SLOVA

Dnes je sváteční den, v deset hodin (opět nutno brát s rezervou) je v místním kostele bohoslužba slova. Je tu totiž nedostatek kněží, proto je tu mše jen jednou za 3 až 4 týdny.

Přicházíme ke kostelu, zdravíme se s lidmi venku a krátíme si čas poflakováním kolem. Opět platí, že čas je zde relativní pojem. Začínáme asi s půlhodinovým zpožděním. V kostele je určitý systém zasedacího pořádku - vlevo vepředu schola s podomácky vyrobenými nástroji, jako jsou banjo, kytara, bubny a dalšími. Za nimi na vratkých lavičkách sedí muži a chlapci. No a v pravé části kostela sedí zase ženy, dívky a malé děti. Největší část obřadu zabírají písničky a různé zpěvy. Jak už je v Africe typické, jsou velmi rytmické a téměř každý účastník při nich tančí nebo se alespoň nějakým způsobem pohupuje do rytmu. Moc krásné prožívání bohoslužby to je. A to, že místní vesničané zpívat umí, o tom netřeba mluvit.

Po bohoslužbě schola zpívá ještě pár písniček pouze pro mě a Moniku. Přece jenom jsme pro ně vzácná návštěva. Potom zasedá v kostele rada. Probíráme s nimi jejich největší problémy týkajících se kostela. Joseph nám slouží jako překladatel místního jazyka. Největším problémem je nedostatek financí. Přitom šetří, kde se dá. Například bloky na tento kostel si sami vyrobili a sami kostel postavili. Chybí jim ale ještě barva na vymalování poslední stěny, plechová střecha má díry, kterými sem v období dešťů prší, lavičky jsou podomácku vyrobené a ne příliš stabilní. Nemají bible. Pouze jednu v jazyku bemba a ta se už rozpadá. A tak by se dalo psát dál a dál. A to se navíc jedná o centrální kostel v oblasti, kde se o hlavních svátcích shromažďují všichni lidé i z jiných kostelů. Nevejdou se ovšem do kostela, nemají kde přespávat a kde brát vodu. Není divu, že bych chtěli větší a pořádný kostel. Ale zatím jim není dopřáno...

TROCHA ODPOČINKU

Následující den byl už naštěstí poněkud klidnější. Po snídani jsme si celé dopoledne povídali a také jsem skicoval novou školu nebo odpočíval v posteli. Prostě žádný stres. Odpoledne jsme se šli podívat ke kostelu na to, jak probíhá katecheze mládeže a příprava zítřejší bohoslužby. Opět jsme viděli, jak to tady chodí. Na čas přijde málokdo. Popravdě většina z nich nemá asi ani hodinky... Lidé si povídají, než se všichni shromáždí, nikam se nespěchá, nikdo není nervózní, kde jen ti sousedé jsou... Povídáme si také. Nelson pak začne venku na lavce s katechezí několika dorůstajících výrostků, kteří ho naoko pozorně poslouchají, ale druhý okem mě pozorujou, jak je fotím. Pak se opět vracím zpět ke své navrhovatelské práci.

Dneska nám dochází elektřina už před večeří, tak svítíme vším možným, od čelovky až po mobil. Pak ještě trochu pokecáme a jdeme brzo spát.

KONEČNĚ ZPĚT

Zdravíme se s okolními lidmi a jdeme pomalu pěšky domů. Někteří jdou s námi a ochotně nám pomáhají s nákupem. V závěsu za námi nás pronásleduje několik dětí. Postupně ale mizí ve svých domovech. Zapadá slunce a začíná se rychle stmívat. Právě jsme dorazili domů. Po třech dnech vyjímečných zážitků, kdy jsme se náhodou ocitli uprostřed toho největšího dění za posledních několik let.

V noci večeříme a vyměňujeme si zážitky s ostatními. Nelson se pochlubil žárovkou, kterou nainstaloval nad dveře jídelny, zatímco jsme byli pryč. Je pyšný na svou práci a také právem. Chválím ho. Konečně tu máme i v noci světlo. Ono svítit si mobily, čelovkami a občas svíčkami přece jen nebylo ono. Jenomže Nelson asi ještě neslyšel o úsporných žárovkách :-). Ještě k tomu, když jedeme jenom na baterii. Koupil totiž klasickou 100 wattovku. A již brzy se ozývá baterka, že jí dochází šťáva. Zhasínáme a vyměňujeme ji za 8 wattovou, kterou jsem přivezl ze Ndoly. A vysvětluju jim, proč musí používat jenom tyto. Pak už následuje jenom zasloužený spánek ve staré dobré posteli doprovázen poklidnou atmosférou krysího dupání a pištění.

AUTOBUS NA POČKÁNÍ

Ověšeni nákupy jdeme hledat autobus. Ano, hledat. Tady něco jako stanoviště a jízdní řády neexistuje. Musíte se u každého autobusu zeptat, kam jede! Autobus najdeme brzy, ale je ještě prázdný, musíme počkat, až se zaplní zbývajících přibližně dvacet míst. Vždycky jsme měli štěstí, že jsme nasedali do plného, tudíž to bylo bez čekání. Ale tak těch pár minut nás už nezabije.

Využili jsme volného času a poobědvali. Pak jsme ještě stihli se notnou dobu nudit odháněním otravných prodavačů, kteří nám strkali své zboží takřka až pod nos. Tak si od nich aspoň kupujeme pitnou vodu na cestu. Trvalo to skoro dvě hodiny, než se bus naplnil! Však není kam spěchat, tady jsme v Africe :-).

Po hodině a čtvrt cesty nám autobus přibržďuje u krajnice uprostřed ničeho. Míjíme pár obchůdků a vydáváme se pěšky naší starou dobrou prašnou cestou plnou výmolů zpět do naší vesnice.

NÁKUPY

Ve Ndole jsme chtěli konečně něco nakoupit domů. Zatím k tomu nebyla moc příležitost a kdo ví, jestli ještě nějaká bude. Autobus nám zastavil na naše přání před městem, na první pohled jakoby opuštěné silnici. Stačilo se ale rozhlédnout a člověk spatřil spoustu improvizovaných přístřešků se suvenýry. Samozřejmostí bylo smlouvání. Vyžadovalo to trochu umu stlačit cenu níže, ale nakonec se nám to podařilo. Odcházeli jsme obtěžkáni spousty výrobky hlavně ze dřeva a jedním bubínkem. Když jsme nakupovali v posledním krámku, prodavač nám ještě velmi děkoval, dal každému ještě malý dáreček a ujišťovál nás, že Zambia je mírumilovná země a že nás potřebuje. Aby také ne, kdo jiný má kupovat ty suvenýry, to dá rozum.

A hurá stopovat další autobus. Měli jsme štěstí, zrovna jeden zastavuje. Rychle dobíháme a skáčeme dovnitř. Centrum druhého největšího města v zemi Ndoly se dá poznat jen z toho, že tu stojí hodně malých autobusů a je zde hodně pouličních prodavačů čehokoli, co by se jen dalo prodat. Jdeme na nákup do pořádného supermarketu. Kupujeme hlavně jídlo a vodu! Pak i něco pro NRC - kabely, rozdvojky a žárovku. Pochopitelně úspornou! Prostě takový obyčejný nákup za půl milionu...

Monika chce koupit ještě nějakou látku, aby na ní mohla něco namalovat pro děti. Jdeme do jednoho obchůdku, ale moc mě to tam nebaví. Vydržím sotva minutu, pak vycházím ven a sedám na obrubník. Běloch je tu pochopitelně rarita, tak poutám pozornost kolemjdoucích lidí. Dávám se do řeči se jedním černochem a zjišťuji, že je taxikář. Nemám co dělat a tak si povídáme. Stěžujeme si navzájem, jak je to všude stejně špatné, není práce a lidé se mají blbě. A že nakupování trvá ženským také všude stejně dlouho. Věčnost! Věnuju mu pár českých drobných na památku a fotím si ho s jeho autem, na které je pyšný. Chci mu fotku potom poslat, ale nemá email. Snad po půl hodině konečně vychází Monika s Josephem a můžem konečně jet směr Kashitu.

OPOUŠTÍME MĚSTO

Ráno vstáváme po sedmé. Hluk a jásot neustává, spíše sílí. Hlavní je, že vyhlášení voleb nám přineslo jedno a to relativní bezpečí. Joseph nás chce vzít na autobusák taxíkem. Přemlouvám ho, abychom se prošli. To jsem nečekal, že to nebude zas taková sranda. Jdeme po prašné zemi, kterou tady nazývají chodníkem. Každého, koho potkáme, zdravíme zdviženou rukou se zaťatou pěstí a případně zvoláním "pamaka!", což se dá do angličtiny přeložit jako "on power". Takto jsme zdravili nejenom kolemjdoucí, ale také auta, která nás míjela. Dávali jsme tímto najevo, že jsme na jejich straně. Ignorovat toto gesto, nechcu ani domýšlet, co by se nám mohlo stát. Odměnou nám za to byl (v rámci možností) bezproblémový průchod městem a radost na tvářích ostatních lidí. O to více byli nadšeni, že i "muzungu" (běloch) sdílí s nimi jejich radost.

Ale abych pravdu řekl, volby mě až zas tak nezajímaly, radost jsem měl hlavně, že můžeme vypadnout pryč. Hlavně, aby se nám nic nestalo. Když je dav plný takové euforie, je schopný čehokoli. A to beztrestně, vojáky či policisty bychom hledali marně. Důkazem může být i to, že včera zemřelo při nepokojích minimálně pět lidí. I proto při průchodu městem radši volíme cestu oklikou, ale zato klidnějšími oblastmi. Když jsme konečně dorazili na plácek s autobusy, měli jsme vyhráno. Našli jsme bus do Ndoly, nasedli a počkali až se naplnil, vyslechli modlitbu za nového prezidenta a vyjeli jsme. Jednodenní zpoždění, ale zážitek na celý život.

VÝSLEDKY VOLEB

Je vedro a v pokoji lítají komáři. Některé se nám daří zabít a na ostatní kašlu a snažím se usnout. V noci nás probouzí hluk na chodbě. Je půl jedné v noci, pouštíme televizi. Právě vyhlašují výsledky voleb. Oficiální! Sata vyhrál! Je to jako elektrický impulz, který projde celým městem. Všichni lidé vycházejí do ulic a začínají oslavovat. Dělají hluk jakýmkoli způsobem. Řev, hudba, vuvuzely, troubení, skandování. Město ožívá. To bude asi dlouhá noc. Atmosféra je fantastická. Ani my se nemáme k tomu jít spát. Pouštím notebook a díváme se na seriály.

Všichni jsou štastní. Zambijci, obvzláště tu v Kitwe, že mají prezidenta a my zase, že se nám snad zítra konečně podaří opustit město. Ani po dvou hodinách jásot neustává. Už mě to nebaví, tak i přes značný hluk usínám.

KITWE

Před bankami stojí úředníci a obhlíží situaci kolem. Samozřejmě mají zavřeno. Ale tu v centru je klid. Když se ptáme na nějaké útočiště, kde bychom mohli zůstat, tak nám doporučují Guest house poblíž. A zrovna jede kolem taxík, tak se tam radši necháme rovnou odvézt. Budova je obehnána zdí a u brána stojí ochranka. Bereme si kontakt na taxikáře, abychom se mohli informovat, jak vypadá situace venku a případně, aby nás odvezl z města. Procházíme branou dovnitř a jdeme do restaurace, kde usedáme na trávníku pod palmami ke stolku. Objednáváme si dvě piva a kolu. Jako bychom vstoupili úplně do jiného světa. Je to tu zařízené v pěkném evropském standardu. Vidím, že tu mají i wi-fi, tak přesedám ke stolu se zásuvkou a pouštím notebook. Na všem nepříjemném se dá najít i něco dobrého. Aspoň můžeme po delší době dát vědět domů, že jsme v pořádku.

Čas příjemně ubíhá. Jen jsme od snídaně ještě nic nejedli. Situace venku se ani po pár hodinách nemění. Proto si dáváme večeři. No, příloha ani maso nic moc, zato cena mastná. Platíme i za Josepha, celkem 189.000 kwacha. Už se začíná stmívat, proto se rozhodujeme přesunout někam jinam...kde bude přespání levnější než 500.000 za noc.

Opouštíme náš bezpečný přístav a pouštíme se do nejistých ulic města. Naštěstí je všude poměrně klid. Joseph nás vede skoro celým městem do jedné ubytovny. Cena už je nepoměrně příznivější. 200.000 kwacha za dva pokoje. Musíme se ale smířit s tím, že to tu celé tak nějak chátrá. Tam mravenec, tu malý šváb, tam nefungující sprcha nebo umyvadlo. Ale zato je tu televize. Sledujeme napjatě volební zprávy. Stále ještě nejsou sečteny všechny hlasy.

Od Josepha se dozvídám, proč lidé vlastně protestují. Blokují cesty, aby vyvinuli tlak na vládu, aby už vyhlásila výsledky voleb. Je jasné, že Michael Sata vyhraje a lidé se bojí, že by se ještě volby mohly zmanipulovat, což by tu nebylo nic nového. Lidé pokaždé mlčeli, ale teď už si to nechtějí nechat líbit. Dávají velkou naději v nového prezidenta. Jinak Joseph říká, že Zambie je velmi mírumilovná země, že tohle jsou snad první nepokoje od osamostatnění se od Anglie v roce 1964. Naneštěstí nepokoje probíhají hlavně ve dvou městech - v Kitwe a ve Ndole. No my si umíme teda naplánovat výlet...

NEPOKOJE

Rozloučili jsme se s místními, zaplatili po dvaceti dolarech za každého a vyčkávali na Josepha. Během čekání jsem se dal do řeči s uklízečkou. Mluvila o volbách. Že lidé chtějí změnu. To jsem ještě netušil, jak moc to chtějí dát najevo. Joseph přišel s hodinový zpožděním, ale na to se tady nehraje. Říkal, že situace ve městě není dobrá, lidé zavírají obchody. Takže do města se ani nepodíváme, škoda. Stopujeme auta za městem. Sbohem Chingolo, prohlédneme si tě snad někdy jindy.

Ani to moc dlouho netrvá a už se všichni tři vezeme nasáčkovaní na zadní sedačce slušného osobního auta. Řídí milý pán a vedle něho nejspíš jeho žena. Oba dobře oblečeni, vypadali solidně. My směřujeme do Ndoly, nevím sice kam oni, ale důležité je, že jedou stejným směrem. No ona krom této cesty snad ani žádná jiná není! Joseph s nimi hovoří o čem jiném, než o volbách. Už jsou prý známé průběžné výsledky.

Cesta ubíhá příjemně. Blížíme se ke Kitwe. Ale co to? V dálce je vidět nad městem slabý černý kouř. Všechna auta zastavují. Přemýšlíme, jestli se nevrátíme do Chingoly nebo pojedeme jinou cestou do Ndoly. Prý severně existuje ještě jedna horší cesta. Vyčkáváme. Po nějaké době se rozhodujeme pokračovat stejně jako další auta. Jedeme pomalu. Asi ještě dvakrát zastavujeme a sledujeme z dálky situaci. Před námi jsou skupiny černochů, šutry poházené po cestě a zapálené pneumatiky. Vojáci a policie se snaží uklízet cestu a hasit oheň, aby cesta byla průjezdná. Lidé se vykřikují jméno kandidáta Michaela Saty. Naštěstí jejich kandidát těsně vyhrává. Nálada v autě je i přes hrozící nebezpeční uvolněná. Řidič i Joseph vtipkují, Pak otevírají okénka a provolávají také "Sata" a smějí se. Opatrně projíždíme zaneřáděnou silnicí. Opatrně a nenápadně vytahuji foťák a odvážně pořizuji několik snímků. Projíždíme davem lidí. Všichni jásají a někteří nám sedají na kufr auta. Vezou se s námi kus cesty a nechtějí slézt. Řidič jim hrozí policií a po chvilce nám dají pokoj. Úspěšně jsme projeli blokádou města a jsme uvnitř. Tady už jsou ulice klidné. Jedeme na druhý konec města. Tam nás zastavují vojáci se samopaly a nedovolují nám projet. Prý je silnice na této straně neprůjezdná.

Jsme v prekérní situaci. Město má pouze dva výjezdy ven a my jsme zůstali zaseknutí uprostřed. Řidič nás vykládá v centru, nechávám mu 50.000 kwacha. Bez něj bychom se až sem asi těžko dostali. Hned po vystoupení z auta na nás dotírají nějací kluci. Baví se s Josephem. Ten jim nakonec dává asi 5.000 (našich asi 20Kč) a oni nám dávají pokoj. Jdeme hledat nějaké místo, kde bychom mohli prozatím zůstat v bezpečí.

SPOLUBYDLÍCÍ

Byl jsem přesvědčen, že svůj pokoj mám jenom sám pro sebe. Byl jsem vyveden z omylu. Ve skříni sídlila malá  ještěrka. To mi ale zas tak nevadilo, skříň jsem nepoužíval. O něco horší bylo, když mě v noci probudil komár. Musel jsem s ním chtě nechtě svádět urputný boj. Buď zemřel na předávkování repelentem nebo jsem ho zavřel v koupelně. To už se asi nedovím. Každopádně už byl klid.

Není nad to si dát po ránu sprchu, zvláště pak v Africe, kde je o ni nouze. Ani tady jsem nezůstal sám. Společnost mi dělal přerostlý šváb na stěně koupelny. Ale přece se tím nenechám vyvést z míry a nebudu si kazit ráno. Po mši a výtečné snídani, sbohem ještěrka, sbohem komár, sbohem šváb! Bylo mi tu s vámi hezky, ale já jdu dál!

DON BOSCO YOUTH CENTER

Vstupujeme branou do areálu a Joseph se hned zdraví se svými starými známými. Před devíti lety tady totiž také studoval, konkrétně zemědělství. Ptáme se po páteru Slávkovi, polském knězi, se kterým jsme domlouvali naši návštěvu. Říkají nám, ať počkáme, právě obědvají. Asi po čtvrt hodině páter vyšel ven a přivítal nás a odkázal nás na mladého bratra Davida, který se o nás postará. Dostali jsme výborný oběd a každý svůj pokoj s vlastní koupelnou! Páter Slávek musel někam odejít, tak si zatím procházíme centrum. Jsou tady, krom hlavní budovy, kde bydlí řádoví bratři, dvě budovy s učebnami, kostelík, velká hala, sloužící jako tělocvična nebo třeba i na velké mše. Pak se zde ještě nacházejí tři budovy s dílnami, kde se studenti učí vyrábět nábytek, práci s kovem či malovaní stěn. Jsou zde také nějaké pozemky, na kterých se učí zemědělství. K tomu chovají i nějaká domácí zvířata.

Joseph nás opouští a jde do města, kde přespí u kamaráda. Padre evidentně nestíhá a běží na výuku studentů. Chtěli jsme s ním natočit krátký rozhovor do zpráv TV Noe. Odkazuje nás na padre Antonia. Kdo to je? Muž, menší postavy, Peruánec, mluvící výbornou angličtinou. Ochotně s námi interview natočil. Potom jsem se s ním dal do řeči. Zjistil jsem, jezdí mezi salesiánskými centry v této africké provincii, složené ze Zambie, Zimbabwe, Malawi a Namibie a provádí inspekce, jak jednotlivá centra fungujou a co by měla zlepšit. V Africe působí prý už jedenáct let, v Zambii šest. Velmi veselý a sympatický člověk.

V šest večer jsme se zúčastnili společného venkovního modlení růžence. Měl bych v tomhle ohledu ještě trochu potrénovat, modlitby v angličtině nejsou zatím mou doménou. Bratři salesiáni tu dnes byli jen tři - vedoucí centra páter Slávek, pak nový člen David a inspekční host páter Antonio. Ostatní bratři zrovna tráví čas někde v Lusace. Zato byli nahrazeni asi deseti novici. Všechno mladí kluci ze Zambie a okolí. Po výborné večeři jsme byli pozváni večer na společné posezení s padre Slávkem, Antoniem a Davidem.  Konečně první pivo po dlouhé době, sice zambijské, ale dobré! A po něm radši hned další. Kdo ví, kdy bude příště příležitost :-) Prostě pohodový večer v dobré společnosti.

CESTA DO CHINGOLY

Ráno jsme si o pár minut přivstali, sbalili věci a posnídali. Kolem osmé jsme já, Monika a Joseph vyrazili na cestu do Chingoly. Jak jinak než pěšky zprvu. Chtěli jsme se dostat na hlavní "motorway" a tam stopnout bus. Po několika stech metrech jsme měli štěstí, projíždělo kolem nákladní auto, které sbíralo na korbu lidi z volebních komisí. Naskočili jsme k nim. Byla to strašně veselá partička asi čtrnácti lidí. Pořád se smáli jednomu klučinovi, který ležel na lehátku a jak auto jezdilo přes výmoly, tak létal do vzduchu jako na trampolíně. Ne že by to s námi taky neházelo, ale přistání už nebývalo tak měkké.

Vyhodili nás u hlavní cesty a jeli dál. Tak jsme tam stáli u cesty a čekali. Dlouhou chvíli jsme si krátili prohlížením dřevěného uhlí, které tu v pár obchůdcích prodávali. Ceny se pohybují podle velikosti koše od 20, 50 až do 90 tisíc. A jeden ten koš vydrží podle spotřeby sedm až osm dní, ty větší i měsíc. Používá se samozřejmě na vaření.

Ani jsme nemuseli dlouho čekat a zastavil nám hned první autobusek. Je to takový malý prcek, velikostí něco jako dodávka, ale namačká se tam lidí, že to není ani možné. Tak patnáct až dvacet. Jeden týpek je stále u bočních dveří, které otvírá a pouští nás dovnitř. Pak od nás ještě vybírá peníze. Jedeme do Kapiri, tak to dělá 10.000 za osobu. Autobus jakmile uvidí někoho stát u cesty a má volné místo, hned zastavuje a nabírá další lidi. V Kapiri se ptáme na velký bus do Chingoly. Prý pojede brzy. Máme už málo vody, tak nás Joseph vede úzkými uličkami k nějakému levnějšímu krámku a kupujeme pět půllitrovek pro nás a jednu pro Josepha. Láhev za 2.000 kwacha. Jdeme zpět a skutečně, autobus za chvíli přijíždí. Má tři volná místa. Zájemců je sice víc, ale máme štěstí, berou právě nás tři. Běloši tu mají asi trochu protekci. Je to velký autobus, trochu luxusnější (ne pro nás) a oproti ostatním autobusům jezdí "na čas" (i když jsem žádný jízdní řád nikde neviděl). Ostatní totiž čekají, až se zcela naplní, či lépe řečeno nafouknou.

Dostáváme se do bohatšího regionu, Copperbelt, kde je místo farmaření rozvinutý průmysl. Hlavně se zde nachází světově významná ložiska mědi i dalších kovů. Platíme 3 x 60.000. Velký autobus končí v Kitwe, dál nejede. Po výstupu se vyhýbáme náletům taxikářů a procházíme městem na menší autobusové nádraží (jestli se tak vůbec chaotický shluk autobusů a lidí pobíhajích kolem dá nazvat). Nalézáme autobus jedoucí do Chingoly a za pár minut už je plný, tak jedem. Oproti tomu rannímu minibusu, tento je o trošku větší, tak pro 25 až 30 lidí. Je totiž meziměstský. Platíme 3 x 15.000 kwacha. Cesta jde dobře. Zanedlouho nám autobus přibržďuje na okraji města a my vystupuje před Military Camp. Ne, jsme tu dobře, hned vedle je velký areál salesiánů Dona Bosca, který je i cílem naší dnešní cesty...

NOC

Normálně se tady žije v jednoduchých hliněných chatrčích se střechou ze slámy. My máme to štěstí, že jsme ubytováni v koloniálním železničním domku, kde máme vyhrazenou jednu místnost. Takže na místní poměry docela luxus. Monika má na nataženou moskytiéru, ale já svou nepoužívám, v oknech jsou sítě a těch pár komárů, co tu občas prolétne, mě přece nezabije. Z venku se linou zvuky afrických cvrčků a ráno jsou slyšet sousedovic husy a kohout. Během noci nás nechávají naprosto klidnými krysy, které piští a běhají po půdě a ve zdech. K nám se ale nedostanou. A jestli to zkusí, tak s nimi zatočím!

VOLBY

Joseph nám povídal, že když jsme k nim přijížděli, lidé se radovali a mysleli si, že nás poslali z Evropské unie dohlížet na jejich volby! Což jsme totiž nevěděli, že právě dnes proběhly volby prezidenta republiky a vlády. Všichni dostali volno, nikdo nesměl nikam cestovat a všechno bylo zavřené (školy snad pak i celý týden). Volby prezidenta jsou zde velmi diskutovanou věcí, starý prezident totiž umřel před třemi lety, po něm jeho pětileté období dotáhl někdo jiný a nyní je kandidátů na nového neuvěřitelných deset! To tu ještě nikdy nebylo a nikdo nemá tušení, co se stane. Je riziko, že to může přinést nějaké nepokoje. I proto byla situace před volbami uklidňována a lidé byli vyzýváni současným prezidentem, aby volby proběhly mírumilovně. Volby tu mají jednodenní, tak uvidíme snad brzy, jak to dopadlo. Joseph říkal, že si dnes dokonce přivstal a už od půl šesté ráno stepoval před školou, která otvírala v šest. A to jen proto, aby mohl být prvním voličem ve svém okrsku!

SPRCHA

Naši hostitelé, myslíce i na náš komfort, pro nás mezitím připravili vodu na okoupání. Ohřálili ji v kuchyni a v lavoru přenesli do koupelny. Voda byla přivezena od pumpy, ačkoli je v budově vodovod, ale po anglických kolonizátorech bohužel už nefunkční! Koupel probíhá tak, že si člověk nabral vodu z lavoru do menší nádoby a tou se poléval stále dokola. Taková samoobslužná sprcha :-). Ale každopádně i ta trocha vody byla velmi osvěžující, po dvou a půl dnech bez sprchy. Konečně opět pocit čistoty a čerstvě umytých vlasů.

DRUHÁ OBHLÍDKA OKOLÍ

Dopoledne jsme si povídali a seznámili se s Patrikem. Mluvili jsme s ním o programu kontroly čistoty vody, o problémech s čistotou řeky a o budování pump a studní. Po obědě bylo takové vedro, že nedalo nic dělat. Jen odpočívat. Mezi druhou a třetí, stále za velkého tepla, jsme vyrazili s Josephem a Bornfacem si prohlédnout jeden pozemek, který mají slíbený od vlády na novou školu. Je docela velký, tak 10 až 15 hektarů. Většinu plochy zabírají menší stromy, jejichž některé názvy se nás marně snažili naučit.

Snažili se nám vysvětlit, jak to tady vlastně funguje. Že půda patří primárně státu. Je však rozdělena mezi šéfy, kteří ji spravují. Když někdo chce půdu, přijde za šéfem s určitým záměrem a zaplatí poplatky. Pak jde s lejstrem od šéfa k vládě, opět zaplatí a přijdou mu pozemek vyměřit a předat oficiální papíry. Pak asi po roce a půl následuje kontrola, zda realita souhlasí s předkládaným záměrem. Pokud je půda státu, může na ní kdokoli cokoli si vzít, pakliže je pozemek soukromý, jedná se už o překročení zákona.

Cestou zpátky procházíme kolem školky, nedávno postavené. Jedná se v podstatě jen o dvě třídy a jeden kabinet. Ve třídách nejsou dveře a ani podlaha. Ta je pouze hliněná. Chybí peníze na dostavění. Stěny křivé a v každé třídě jen pár lavic. Vybavení téměř nulové. A tímto skončil i náš procházkový okruh, poněvadž školka už je blízko našeho místního bydliště.

PRVNÍ OBHLÍDKA OKOLÍ

Jen co jsem si umyl ruce dezinfekcí, zavolali nás na večeři. Rybička byla dobrá, příloha neměnná. Po jídle jsme se s Monikou rozhodli, že uděláme procházku po okolí. Šel s námi Nelson jako doprovod a průvodce. Šli jsme za koleje kolem komunitní školy. Hned vedle byly domky učitelů. Nelson nás k jednomu z nich zavedl. Přivítal nás učitel se svou rodinnou a svou výbornou angličtinou nás pozval k sobě do skromného cihlového domečku. Povídali jsme si o něm a jeho práci ve škole. Pak nás Nelson zavedl ještě ke kostelu. Bohužel zavřeno. Cestou zpět jsme ještě omrkli fotbalové hřiště, zatímco v pozadí romanticky zapadalo slunce za obzor.

STŘEŠNÍ AKCE

Ale abychom se furt nevykecávali, bylo třeba udělat kus práce. Třeba nainstalovat solární panel na střechu a zprovoznit elektřinu. Potřebujeme se ale dostat na střechu. Sice nebylo jak, ale místní vyvrátili obecné mínění o afričanech, že neumí moc logicky a efektivně myslet. Porazili dva vysoké bambusy, nasekali dřevo a dráty a provazem sestrojili žebřík. Byli velmi akční a překvapilo mě, jak rychle to zvládli. Za odborného přihlížení všech ze zdola jsem s asistencí Nelsona připevnil panel za šrouby, které drží střešní eternitovou krytinu. Kabel se natáhl pod hřebenem pod střechu a od tamtud až do kanceláře, což je místnost vedle té naší, kde spíme. Pak samozřejmě nikdo nesměl chybět při testování nového notebooku. Všichni se dívali přes rameno, jen aby kousek viděli. A voila! Funguje! Za zmínku stojí i to, že ještě ten den žebřík opět rozebrali.

SPLNĚNÝ SEN

Když už tu byl konečně Bornface, mohli jsme přistoupit k předávání dárků, které jsme přivezli. Sešli jsme se u stolu se širším vedením, které bylo momentálně zastoupeno pěti muži a dvěma ženami. Nanosili jsme věci do místnosti a postupně je předávali jednu po druhé. Ke každé jsme řekli od koho jsou a k čemu jsou určeny. Začali jsme několika sty tužek, propisek a pastelek. Strašně koukali na magnety. Když jsme jim připnuli papír na kus kovu, spustili mohutný potlesk. Zřejmě se s tím ještě nesetkali. Připadal jsem si jako kouzelník :-) Dále jsme předali YOUCATy - knihy katechismu ze setkání z Madridu a růžence. Thomas si dal růženec na krk a prohlásil hrdě, že až teď je teprv pravý katolík, s růžencem na krku :-). Pak jsme jim dali fotky nafocené Aničkou a Jirkou, kteří tu byli před rokem, a fotky českých dětí, které se budou modlit za ty africké. A ještě spoustu dalších věcí, na které si teď už nevzpomenu. Nakonec přišel na řadu zlatý hřeb večera. Vybalili jsme solární panel a k tomu darovaný notebook. Bylo vidět, jak jsou nadšeni. Když bylo vše předáno, Monika ještě mluvila o tom, co všechno se už podařilo za ty roky pro ně udělat, co má v plánu tady a co potom do budoucna doma. Spoustu nápadů.

Pak si vzali slovo místní. Každý po jednom děkovali z sebe, děkovali za všechno, co jsme pro ně my a lidé z Čech udělali. Že o Monice už vědí dlouho dobu, ale představa o ní byla velice mlhavá. Ale teď ji konečně mohou vidět na vlastní oči a vše nabývá konkrétních rozměrů. (Monika se totiž seznámila s Josephem asi před třinácti lety v Evropě v Itálii a od té doby se neviděli.) Ale že se modlili. A teď: "First time, that our dreams come truth." Byl to pro mě silný zážitek, slyšet toto. Že jejich sen byl, aby jim někdo přijel pomoct, mít někde ve světě přátele, kteří na ně myslí a chtějí jim pomoci.  Teď teprve jsem si uvědomil, jak moc velkou váhu to pro ně má a co to znamená, že jsme přijeli za nimi. Pro nás je to 14 dní v Africe, jako kdekoli jinde, ale pro ně je to životní zážitek. Všichni nám, ale hlavně Monice, děkovali za všechno. Každý dlouze a každý vlastními slovy. Bylo to velmi dojemná chvíle.

1. DEN V NEW RENATO COMMUNITY

Dopoledne se trochu vleklo. Neměli jsme co na práci, tak jsme se poflakovali na terase a v okolí nebo polehávali uvnitř. Čekali jsme na příjezd Bornface, jenž je vedoucím celé organizace. Přijíždí autobusem, ale má nějaké komplikace cestou. Mezitím jsme se seznámili s ženami, které se ve vedlejší budově učily vařit. Všichni nás srdečně zdraví. Dokonce jsme se naučili pozdrav jejich řečí.  Co říkali, si už nepamatuju, ale vím, že se odpovídá "víno". To se pamatuje dobře :D. Na oběd jsou špagety s nějakou omáčkou. Obědváme s Josephem a je tu s námi už i Bornface, který právě dorazil.

UVÍTÁNÍ

Kolem šesté večer jsme přijeli do New Renato Community (NRC). Je to nezisková organizace, která vzdělává a stará se o lidi v širokém okolí. A také je to cíl naší cesty, naše útočiště tady v Zambii a vlastně i důvod, kvůli kterému jsme sem přijeli. Navštívit je a během našeho pobytu zjistit, jak nejlépe a nejúčinněji jim v jejich práci pomoct.

Slunce zapadlo před chvílí, ale je ještě světlo. Jsme uprostřed ničeho, pár kilometrů od cesty (té asfaltové). Vlastně něco tu je. Železnice. Ale zas taková výhra to není, není moc využívaná. I proto místní dostali železniční budovy, co tu zbyly z dob kolonialismu Anglie, od vlády pro potřeby komunity. U jedné takové budovy jsme zastavili, lépe řečeno se přikodrcali skrze výmoly. Čekala tu na nás skupina černoušků a nějací dospělí. Tak 10-12 lidí a zpívali a mávali nám na uvítanou. Vynosili jsme věci a zaplatili taxikáři 600.000. Trochu drahá cesta, ale s tolika věcmi co s sebou taháme to byla nejjednodušší a nejlepší varianta.

Lidé zpívají opravdu krásně. Ačkoli už se setmělo, ještě se jim nechce domů. A nás zase baví je poslouchat. Když skončili, přemístili jsme se dovnitř, kde jsme za šera lampy na baterky a posléze i mé čelovky probírali lámanou angličtinou (moc jim nešlo rozumět), kdy budeme zítra jíst a kde je záchod a tak. V osm večer jsme zasedli ke slavnostní večeři. Kuře, špagety, nshima a to zelené, co jsme měli už v Lusace. Prý se to jmenuje ripe. Každý si dal podle své chuti. U večeře nás bylo asi deset. Já s Monikou jsme dostali po evropsku příbory, ostatní jedli rukama. Které si předtím samozřejmě pečlivě umyli.

Tma je venku hustá. Cesta na záchod ven se může proměnit v noční dobrodružství. Jako za starých časů na skautských táborech. A jelikož si nemají čím večer svítit (o elektřině si můžou nechat jen zdát, nemají ji čím zaplatit), tak chodí brzo spát. A také brzo, s východem slunce, vstávají. I my jsme za sporého svitu čelovky ulehli už před desátou. Jaký nezvyk. Jsem odvážný. Oproti Monice nepoužívám moskytiéru. Ale zas takové hrdinství to není. I když mě už večer něco štíplo, žádné komáry či jinou havět nevidím a v poklidu usínám.

CESTA DO KASHITU

O silnicích už jsem se zmiňoval. Asfaltové jsou dobré, v Lusace čtyřproudové, jinde dvou. Ale jsou to v podstatě jediné pořádné cesty v zemi a je jich jen pár. Slouží pro tranzitní dopravu napříč zemí. To co se nachází mimo tyto cesty se nedá nazvat ani cestami. Polňačky, na nichž se rychlost pohybuje kolem 10 až 20 km/h.

Cestou se dozvídáme, že auto, co nás veze, je taxík najatý v Lusace. Tak to se pěkně projede, takřka 250km. Cenu radši ani nechci znát. Supermarket, kde jsme chtěli zastavit, je zavřený samozřejmě a tak zastavujeme o něco dál u menších obchůdků. Je vidět, že veškerý život se soustřeďuje kolem hlavní silnice. Obchůdky, benzinky, pouliční prodavači čehokoli, kteří vám na železničním přejezdu strčí zboží skoro pod nos. Prodává se hlavně ovoce, dřevěné uhlí a různé další jídla a věci, které jsou snadno dostupné v místní buši. V jednom obchodě jsme nakoupili čaj, kafe, toustový chleba a máslo, které není potřeba chladit a marmeládu z místního ovoce. Účet činil 35.500,- kwacha. V dalším potom nějaké kapsy s kuřecím masem, 8.500,- za kus. Nevím, z čeho byly, ale úplně jsme se po nich olizovali.

U POLICAJTA DOMA

Dnes je neděle. Což se ukázalo být problém. Obchody i banky jsou zavřeny. Říkám Josephovi, že bychom si chtěli někde vyměnit peníze. Říká, že pojedeme k jednomu jeho známému, že je policajt a vymění nám. Zastavujeme před betonovým plotem a železnou bránou. Vypadá to jako malá pevnost, ale uvnitř se nachází jen skromné bydlení. Jdeme dovnitř a usazujeme se v obýváku. Ptáme se na kurs, policajt říká 4700 (za dolar). To mi připadá docela férové, v bance bychom dostali o něco více asi, ale někdo jiný by se nás zase snažil pěkně natáhnout. Takže berem. Měníme celkem 700 dolarů. Takže počítejte se mnou... Ano! Z minuty na minutu se z nás stali milionáři. Což ovšem v Zambii zas tak moc neznamená... Loučíme se s policajtem a jeho ženou a opouštíme Lusaku.

SALESIÁNSKÉ CENTRUM CITY OF HOPE

Ráno jsem stihl jenom sprchu a už tu pro nás stálo auto do kostela. Nebylo to ani daleko. Na mši jsem jeli k františkánům. Kostel byl pěkný a vypadal nově a zachovale. V řádu tu je strašně moc mladých kluků, byl jimi zaplněn celý kostel. Žen tu bylo pomálu, povětšinou řádové sestřičky. Tady jsem si poprvé připadal opravdu jako bílý! Bělochů by nás tu spočítali na prstech jedné ruky. Mši vedl zrovna nějaký kněz, který přijel do Lusaky na nějakou konferenci, asi z Nigérie. Všechno probíhalo v angličtině, což bylo strašně fajn. Jen těch pár vět v latině byl problém. Ale co bylo na mši naprosto úžasné, byl ten jejich zpěv. Čtvrtinu kostela tvořil mužský řádový sbor a to byla síla. Zpěv, tanec či spíše takové pohupování a tleskání do rytmu. Vůbec to nebylo jako u nás. Písničky byly jednoduché a přitom dlouhé. Jakoby tvořeny jenom z refrénu. Strašně rytmické a chytlavé. Díky nim trvala mše asi o půl hodiny déle jak u nás. A velmi emotivní a vtahující bylo i kázání. O Petrovi, který si má vybrat, jestli půjde do nebe či do pekla. Po mši jsme se ještě s knězem i dalšíma dvěma pozdravili a prohodili pár slov a jeli jsme zpět se sestrou Terezou.

V salesiánském centru jsme se setkali s dalšími dobrovolníky. Absolvovali s námi prohlídku centra, které rozhodně není malé. Mají tady kruhové budovy o průměru 5-6 m, což třídy, v nichž se v každé přes týden mačká na 40 dětí. Pak tu učí šití na stroji a mají tu knihovnu, chovají husy, krůty, kozy a prasata a mají vlastní pole. Z dětí, které se tu učí, většina chodí z města. Jen jedna skupina 40-ti dětí bydlí zde. Pak jsou tady ještě domky dobrovolníků, sestřiček, kuchyně s jídelnou a všude okolo zásobníky na vodu tyčící se nad budovami jako věže. A rozhodně nemají skromné plány do budoucna. Mají právě rozestavěnou obrovskou dvoupodlažní školu. Všude je pořádek, uklizeno a dostatek zeleně.

Zakotvili jsem v obýváku jedněch dobrovolníků. Pijeme kafe a dlouho si povídáme. Obědvali jsme spolu s dětmi. Na jídlo jsme dostali Nshimu, kousky něčeho jako klobásy bez masa a nějakou těžce popsatelnou zeleninu. No, nebylo to zlé, ale jedl jsem i lepší...

Odpoledne pro nás přijel autem Joseph. Rozloučili jsme se sestřičkami a nechali jim za vše, co pro nás udělali (hlavně odvoz z letiště, fakt nevím, jak bez toho) 40 dolarů na novou školu. Odvážíme si odtud velmi hezké vzpomínky.