Ráno jsme si o pár minut přivstali, sbalili věci a posnídali. Kolem osmé jsme já, Monika a Joseph vyrazili na cestu do Chingoly. Jak jinak než pěšky zprvu. Chtěli jsme se dostat na hlavní "motorway" a tam stopnout bus. Po několika stech metrech jsme měli štěstí, projíždělo kolem nákladní auto, které sbíralo na korbu lidi z volebních komisí. Naskočili jsme k nim. Byla to strašně veselá partička asi čtrnácti lidí. Pořád se smáli jednomu klučinovi, který ležel na lehátku a jak auto jezdilo přes výmoly, tak létal do vzduchu jako na trampolíně. Ne že by to s námi taky neházelo, ale přistání už nebývalo tak měkké.
Vyhodili nás u hlavní cesty a jeli dál. Tak jsme tam stáli u cesty a čekali. Dlouhou chvíli jsme si krátili prohlížením dřevěného uhlí, které tu v pár obchůdcích prodávali. Ceny se pohybují podle velikosti koše od 20, 50 až do 90 tisíc. A jeden ten koš vydrží podle spotřeby sedm až osm dní, ty větší i měsíc. Používá se samozřejmě na vaření.
Ani jsme nemuseli dlouho čekat a zastavil nám hned první autobusek. Je to takový malý prcek, velikostí něco jako dodávka, ale namačká se tam lidí, že to není ani možné. Tak patnáct až dvacet. Jeden týpek je stále u bočních dveří, které otvírá a pouští nás dovnitř. Pak od nás ještě vybírá peníze. Jedeme do Kapiri, tak to dělá 10.000 za osobu. Autobus jakmile uvidí někoho stát u cesty a má volné místo, hned zastavuje a nabírá další lidi. V Kapiri se ptáme na velký bus do Chingoly. Prý pojede brzy. Máme už málo vody, tak nás Joseph vede úzkými uličkami k nějakému levnějšímu krámku a kupujeme pět půllitrovek pro nás a jednu pro Josepha. Láhev za 2.000 kwacha. Jdeme zpět a skutečně, autobus za chvíli přijíždí. Má tři volná místa. Zájemců je sice víc, ale máme štěstí, berou právě nás tři. Běloši tu mají asi trochu protekci. Je to velký autobus, trochu luxusnější (ne pro nás) a oproti ostatním autobusům jezdí "na čas" (i když jsem žádný jízdní řád nikde neviděl). Ostatní totiž čekají, až se zcela naplní, či lépe řečeno nafouknou.
Dostáváme se do bohatšího regionu, Copperbelt, kde je místo farmaření rozvinutý průmysl. Hlavně se zde nachází světově významná ložiska mědi i dalších kovů. Platíme 3 x 60.000. Velký autobus končí v Kitwe, dál nejede. Po výstupu se vyhýbáme náletům taxikářů a procházíme městem na menší autobusové nádraží (jestli se tak vůbec chaotický shluk autobusů a lidí pobíhajích kolem dá nazvat). Nalézáme autobus jedoucí do Chingoly a za pár minut už je plný, tak jedem. Oproti tomu rannímu minibusu, tento je o trošku větší, tak pro 25 až 30 lidí. Je totiž meziměstský. Platíme 3 x 15.000 kwacha. Cesta jde dobře. Zanedlouho nám autobus přibržďuje na okraji města a my vystupuje před Military Camp. Ne, jsme tu dobře, hned vedle je velký areál salesiánů Dona Bosca, který je i cílem naší dnešní cesty...
Vyhodili nás u hlavní cesty a jeli dál. Tak jsme tam stáli u cesty a čekali. Dlouhou chvíli jsme si krátili prohlížením dřevěného uhlí, které tu v pár obchůdcích prodávali. Ceny se pohybují podle velikosti koše od 20, 50 až do 90 tisíc. A jeden ten koš vydrží podle spotřeby sedm až osm dní, ty větší i měsíc. Používá se samozřejmě na vaření.
Ani jsme nemuseli dlouho čekat a zastavil nám hned první autobusek. Je to takový malý prcek, velikostí něco jako dodávka, ale namačká se tam lidí, že to není ani možné. Tak patnáct až dvacet. Jeden týpek je stále u bočních dveří, které otvírá a pouští nás dovnitř. Pak od nás ještě vybírá peníze. Jedeme do Kapiri, tak to dělá 10.000 za osobu. Autobus jakmile uvidí někoho stát u cesty a má volné místo, hned zastavuje a nabírá další lidi. V Kapiri se ptáme na velký bus do Chingoly. Prý pojede brzy. Máme už málo vody, tak nás Joseph vede úzkými uličkami k nějakému levnějšímu krámku a kupujeme pět půllitrovek pro nás a jednu pro Josepha. Láhev za 2.000 kwacha. Jdeme zpět a skutečně, autobus za chvíli přijíždí. Má tři volná místa. Zájemců je sice víc, ale máme štěstí, berou právě nás tři. Běloši tu mají asi trochu protekci. Je to velký autobus, trochu luxusnější (ne pro nás) a oproti ostatním autobusům jezdí "na čas" (i když jsem žádný jízdní řád nikde neviděl). Ostatní totiž čekají, až se zcela naplní, či lépe řečeno nafouknou.
Dostáváme se do bohatšího regionu, Copperbelt, kde je místo farmaření rozvinutý průmysl. Hlavně se zde nachází světově významná ložiska mědi i dalších kovů. Platíme 3 x 60.000. Velký autobus končí v Kitwe, dál nejede. Po výstupu se vyhýbáme náletům taxikářů a procházíme městem na menší autobusové nádraží (jestli se tak vůbec chaotický shluk autobusů a lidí pobíhajích kolem dá nazvat). Nalézáme autobus jedoucí do Chingoly a za pár minut už je plný, tak jedem. Oproti tomu rannímu minibusu, tento je o trošku větší, tak pro 25 až 30 lidí. Je totiž meziměstský. Platíme 3 x 15.000 kwacha. Cesta jde dobře. Zanedlouho nám autobus přibržďuje na okraji města a my vystupuje před Military Camp. Ne, jsme tu dobře, hned vedle je velký areál salesiánů Dona Bosca, který je i cílem naší dnešní cesty...
Žádné komentáře:
Okomentovat