Naše cesta vedla z Prahy přes Dubai a Johannesburg do Lusaky a zabrala nám 29 hodin, z toho 13 hodin letu. Hned na hlavním mezinárodním letišti mě po výstupu z letadla bez varování praštil takový zápach přes nos, že jsem přemýšlel, odkud to jde. Posléze jsem zjistil, že odnikud. Je to vůně místního ovzduší. Tak nezbývalo nic jiného než si zvyknout. Později už mi to tak nesmrdělo, tak jsem své stanovisko přehodnotil na "vůně Afriky" a o něco později jsem tuto vůni už ani nevnímal.
Že by na letišti měli nějaké mosty, tunely či autobusy vedoucí od letadla do letištní haly se říct nedá. Pěšky jsme přešli přes přistávací dráhu a vyčkali frontu na vstupu do země. Otisky prstů a $ 50 a je hotovo. Pak jsme ještě museli proclít panel, ale v pohodě. Jen jsme prošli dál, čekalo na nás milé přivítání. Byla to Kristýna, dobrovolnice u místních salesiánů, která tu už je asi týden. Strašně moc se nám ulevilo, že nemusíme hned v cizím městě shánět taxíka a někde v noci bloudit. Měla dokonce vlastního řidiče, Daniela, který ji prý cestou na letiště ještě stihl požádat o ruku. Ale zas tak žhavé to zase nebude.
Silnice jsou tu dobré, asfaltové, tedy co se aspoň hlavních tahů týče. Všechny ostatní cesty jsou katastrofální, tvořeny výhradně z udusané hlíny a výmolů. V salesiánském centru City of Hope nás přivítala místní představená sestra. Dostali jsme ubytování, každý svůj pokoj. Na místní poměry to byl asi docela luxus. Nedá se říct, že by tu byly až takové odlišnosti od našeho života. Jako jsou, ale všechno funguje stejně. Auta jezdí, lidé chodí nakupovat a do kostela, k dispozici je voda, splachovací záchod, sprcha s teplou vodou a elektřina. Nesmím zapomenout ani na internet. Čehož ještě večer využíváme, abychom dali zprávu domů, že jsme v pořádku. Pak už si jen roztahuju místní moskytiéru a spokojeně usínám.
Že by na letišti měli nějaké mosty, tunely či autobusy vedoucí od letadla do letištní haly se říct nedá. Pěšky jsme přešli přes přistávací dráhu a vyčkali frontu na vstupu do země. Otisky prstů a $ 50 a je hotovo. Pak jsme ještě museli proclít panel, ale v pohodě. Jen jsme prošli dál, čekalo na nás milé přivítání. Byla to Kristýna, dobrovolnice u místních salesiánů, která tu už je asi týden. Strašně moc se nám ulevilo, že nemusíme hned v cizím městě shánět taxíka a někde v noci bloudit. Měla dokonce vlastního řidiče, Daniela, který ji prý cestou na letiště ještě stihl požádat o ruku. Ale zas tak žhavé to zase nebude.
Silnice jsou tu dobré, asfaltové, tedy co se aspoň hlavních tahů týče. Všechny ostatní cesty jsou katastrofální, tvořeny výhradně z udusané hlíny a výmolů. V salesiánském centru City of Hope nás přivítala místní představená sestra. Dostali jsme ubytování, každý svůj pokoj. Na místní poměry to byl asi docela luxus. Nedá se říct, že by tu byly až takové odlišnosti od našeho života. Jako jsou, ale všechno funguje stejně. Auta jezdí, lidé chodí nakupovat a do kostela, k dispozici je voda, splachovací záchod, sprcha s teplou vodou a elektřina. Nesmím zapomenout ani na internet. Čehož ještě večer využíváme, abychom dali zprávu domů, že jsme v pořádku. Pak už si jen roztahuju místní moskytiéru a spokojeně usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat