NÁKUPY

Ve Ndole jsme chtěli konečně něco nakoupit domů. Zatím k tomu nebyla moc příležitost a kdo ví, jestli ještě nějaká bude. Autobus nám zastavil na naše přání před městem, na první pohled jakoby opuštěné silnici. Stačilo se ale rozhlédnout a člověk spatřil spoustu improvizovaných přístřešků se suvenýry. Samozřejmostí bylo smlouvání. Vyžadovalo to trochu umu stlačit cenu níže, ale nakonec se nám to podařilo. Odcházeli jsme obtěžkáni spousty výrobky hlavně ze dřeva a jedním bubínkem. Když jsme nakupovali v posledním krámku, prodavač nám ještě velmi děkoval, dal každému ještě malý dáreček a ujišťovál nás, že Zambia je mírumilovná země a že nás potřebuje. Aby také ne, kdo jiný má kupovat ty suvenýry, to dá rozum.

A hurá stopovat další autobus. Měli jsme štěstí, zrovna jeden zastavuje. Rychle dobíháme a skáčeme dovnitř. Centrum druhého největšího města v zemi Ndoly se dá poznat jen z toho, že tu stojí hodně malých autobusů a je zde hodně pouličních prodavačů čehokoli, co by se jen dalo prodat. Jdeme na nákup do pořádného supermarketu. Kupujeme hlavně jídlo a vodu! Pak i něco pro NRC - kabely, rozdvojky a žárovku. Pochopitelně úspornou! Prostě takový obyčejný nákup za půl milionu...

Monika chce koupit ještě nějakou látku, aby na ní mohla něco namalovat pro děti. Jdeme do jednoho obchůdku, ale moc mě to tam nebaví. Vydržím sotva minutu, pak vycházím ven a sedám na obrubník. Běloch je tu pochopitelně rarita, tak poutám pozornost kolemjdoucích lidí. Dávám se do řeči se jedním černochem a zjišťuji, že je taxikář. Nemám co dělat a tak si povídáme. Stěžujeme si navzájem, jak je to všude stejně špatné, není práce a lidé se mají blbě. A že nakupování trvá ženským také všude stejně dlouho. Věčnost! Věnuju mu pár českých drobných na památku a fotím si ho s jeho autem, na které je pyšný. Chci mu fotku potom poslat, ale nemá email. Snad po půl hodině konečně vychází Monika s Josephem a můžem konečně jet směr Kashitu.