Konečně nadešel pravý čas obejít místní školy. Volby už nejsou, nikam nejedeme a je první pracovní den týdne - pondělí. Doprovod nám dělá Nelson. Kolem školy, kterou tvoří dvě třídy a jeden kabinet, se poflakují děti, které zrovna nemají vyučování.
Navštěvujeme nejdříve ředitelku. Nelson předává školní potřeby, které jsme jim přivezli. Poté jdeme na hodinu historie a ve vedlejší třídě hodinu matematiky. Prostředky a pomůcky jsou velmi omezené, tabule, křída, sem tam nějaký obrázek na zdi a polorozpadající se lavice. Ve třídě sedí asi dvacet dětí. Normálně prý bývá více. Navíc povinná školní docházka byla před lety zrušena, aby děti mohly být doma, když to mnohdy složitá rodinná situace vyžaduje. Děti nosí v této škole uniformy, i když je tu dříve nenosívaly. Ale ostatní děti se jim posmívaly, do jaké že to školy chodí, že nevyžaduje uniformy. Od té doby jsou dobrovolné a většina děti, co si je můžou dovolit, je má. Na státních školách jsou dokonce ještě stále povinné z dob anglické kolonizace.
Ke škole je potřeba přistavět ještě jedna třída. Prozatím výuka poslední třídy probíhá venku pod velikým stromem na dřevěných bidýlkách, kde sedí žáci a učí se. Proto je poblíž školy jáma, ze které berou hlínu a vyrábí z ní cihly. Nejdříve je usuší a pak z postaví pyramidu, pod kterou pořádně zatopí a cihly se vypálí. Kvalita se nedá srovnávat, ale důležité je, že si je mohou vyrobit sami. Rodiče dětí si mohou vybrat, buď pomohou se stavbou další části školy nebo zaplatí školné, ze kterého škola najme pracovníky.
Škola má na místní poměry vysokou úroveň. V Zambii se dělí se na levely - první je škola pod stromem, druhý, že mají budovu, třetí level je škola se záchodem a studnou a čtvrtý nejvyšší je, že mají přiděleného od vlády vystudovaného učitele. Tahle škola splňuje nejvyšší level, což je u nás ale stále v podstatě minimum. Jak už vyplývá z levelu této školy, je u ní pumpa na vodu, kterou si sem chodí brát lidé z okolí. Další nejbližší studna je dva a pět kilometrů daleko. O nějakém vodovodu si můžou nechat jen zdát. Právě z této studny vozí vodu i Justin, "naštěstí jen" nějakých 500 metrů a potom ji pijeme převařenou jako čaj nebo kafe. Když nám došly některý den zásoby balené pitné vody, tak to byl náš jediný přísun tekutin. Nejbližší obchod je mnoho, mnoho kilometrů vzdálen, sám ani nevím, jak moc.
Odpoledne jdeme do školy znovu, abychom dali některým místním malým dětem za úkol nakreslit obrázky, které povezeme k nám domů, do ČR. Evidentně je kreslení velmi baví a jsou velmi kreativní. Většina stíhá i více obrázků. Po hodině už máme materiálů dost, tak se loučíme se třídou i s učiteli.
