Ráno jsem stihl jenom sprchu a už tu pro nás stálo auto do kostela. Nebylo to ani daleko. Na mši jsem jeli k františkánům. Kostel byl pěkný a vypadal nově a zachovale. V řádu tu je strašně moc mladých kluků, byl jimi zaplněn celý kostel. Žen tu bylo pomálu, povětšinou řádové sestřičky. Tady jsem si poprvé připadal opravdu jako bílý! Bělochů by nás tu spočítali na prstech jedné ruky. Mši vedl zrovna nějaký kněz, který přijel do Lusaky na nějakou konferenci, asi z Nigérie. Všechno probíhalo v angličtině, což bylo strašně fajn. Jen těch pár vět v latině byl problém. Ale co bylo na mši naprosto úžasné, byl ten jejich zpěv. Čtvrtinu kostela tvořil mužský řádový sbor a to byla síla. Zpěv, tanec či spíše takové pohupování a tleskání do rytmu. Vůbec to nebylo jako u nás. Písničky byly jednoduché a přitom dlouhé. Jakoby tvořeny jenom z refrénu. Strašně rytmické a chytlavé. Díky nim trvala mše asi o půl hodiny déle jak u nás. A velmi emotivní a vtahující bylo i kázání. O Petrovi, který si má vybrat, jestli půjde do nebe či do pekla. Po mši jsme se ještě s knězem i dalšíma dvěma pozdravili a prohodili pár slov a jeli jsme zpět se sestrou Terezou.
V salesiánském centru jsme se setkali s dalšími dobrovolníky. Absolvovali s námi prohlídku centra, které rozhodně není malé. Mají tady kruhové budovy o průměru 5-6 m, což třídy, v nichž se v každé přes týden mačká na 40 dětí. Pak tu učí šití na stroji a mají tu knihovnu, chovají husy, krůty, kozy a prasata a mají vlastní pole. Z dětí, které se tu učí, většina chodí z města. Jen jedna skupina 40-ti dětí bydlí zde. Pak jsou tady ještě domky dobrovolníků, sestřiček, kuchyně s jídelnou a všude okolo zásobníky na vodu tyčící se nad budovami jako věže. A rozhodně nemají skromné plány do budoucna. Mají právě rozestavěnou obrovskou dvoupodlažní školu. Všude je pořádek, uklizeno a dostatek zeleně.
Zakotvili jsem v obýváku jedněch dobrovolníků. Pijeme kafe a dlouho si povídáme. Obědvali jsme spolu s dětmi. Na jídlo jsme dostali Nshimu, kousky něčeho jako klobásy bez masa a nějakou těžce popsatelnou zeleninu. No, nebylo to zlé, ale jedl jsem i lepší...
Odpoledne pro nás přijel autem Joseph. Rozloučili jsme se sestřičkami a nechali jim za vše, co pro nás udělali (hlavně odvoz z letiště, fakt nevím, jak bez toho) 40 dolarů na novou školu. Odvážíme si odtud velmi hezké vzpomínky.
V salesiánském centru jsme se setkali s dalšími dobrovolníky. Absolvovali s námi prohlídku centra, které rozhodně není malé. Mají tady kruhové budovy o průměru 5-6 m, což třídy, v nichž se v každé přes týden mačká na 40 dětí. Pak tu učí šití na stroji a mají tu knihovnu, chovají husy, krůty, kozy a prasata a mají vlastní pole. Z dětí, které se tu učí, většina chodí z města. Jen jedna skupina 40-ti dětí bydlí zde. Pak jsou tady ještě domky dobrovolníků, sestřiček, kuchyně s jídelnou a všude okolo zásobníky na vodu tyčící se nad budovami jako věže. A rozhodně nemají skromné plány do budoucna. Mají právě rozestavěnou obrovskou dvoupodlažní školu. Všude je pořádek, uklizeno a dostatek zeleně.
Zakotvili jsem v obýváku jedněch dobrovolníků. Pijeme kafe a dlouho si povídáme. Obědvali jsme spolu s dětmi. Na jídlo jsme dostali Nshimu, kousky něčeho jako klobásy bez masa a nějakou těžce popsatelnou zeleninu. No, nebylo to zlé, ale jedl jsem i lepší...
Odpoledne pro nás přijel autem Joseph. Rozloučili jsme se sestřičkami a nechali jim za vše, co pro nás udělali (hlavně odvoz z letiště, fakt nevím, jak bez toho) 40 dolarů na novou školu. Odvážíme si odtud velmi hezké vzpomínky.
Žádné komentáře:
Okomentovat